
Během života člověka provází několik krizí. Během jejich pobytu se učí hájit svůj názor, bojuje za nezávislost a soběstačnost a později, když uběhne asi polovina jeho životní cesty, přemýšlí – žije si svůj vlastní život? To se obvykle děje během krize středního věku, ale může se to stát kdykoli, pokud vztahy nebo komunikace s ostatními již nejsou uspokojivé. Psychologie osobnosti je taková, že vše, po čem člověk ve svém životě touží, nějak zvenčí hodnotí.
Obvykle dává hodnocení toho, co sám udělal – nadává si a chválí, odpouští nebo neodpouští chyby, vyvozuje závěry, přebírá zkušenosti. To je případ těch, kteří se vyznačují nezávislostí a nezávislostí myšlení a jednání. Někdy dávají takové hodnocení člověku a jeho životu jiní lidé - rodina, příbuzní, přátelé, kolegové, šéfové. V tomto případě lze předpokládat, že část odpovědnosti za sebe a svůj život byla přenesena na druhé. Co tedy člověku zbývá?
Právě v takové situaci může vyvstat otázka: jsem na svém místě a žiji svůj život? Co znamená korespondovat s oběma, se dozvíte, když si přečtete tento článek. Navíc se ukáže, co cítí člověk, který chápe, že už dávno nežije svůj vlastní život a kde v tomto případě hledat zdroje, jak se stát sám sebou.
Myšlenky na práci jsou děsivé
Každý má od narození talent – taková je psychologie osobnosti. Zda budou implementovány do života, závisí na mnoha faktorech. Rodiče jsou první, kdo vidí schopnosti u dítěte. Pokud z nějakého důvodu nevytvoří podmínky pro svůj rozvoj, mohou sklony zůstat nezformované nebo úplně odumřít. Může být člověk kvůli tomu nešťastný? Není to vždy stejné. Má možnost prokázat se v příbuzném oboru, například mít talent výtvarníka, vyučit se grafikem nebo získat jinou kreativní profesi, která vyžaduje rozvoj nápaditého myšlení. Pak můžete být se svým životem spokojeni.
Psychologie jednotlivce je taková, že pokud s výraznými schopnostmi v jakékoli oblasti nemáte příležitost se tam prokázat, ale jít do práce, kde jsou výhody, ale nechcete to dělat, pak riziko stát se ne sám sebou, ale někým jiným, prudce narůstá. V tomto případě člověk nepocítí rozvoj své osobnosti, ale naopak pocítí marnost jednání, nebude si užívat výsledek. V tomto případě budou myšlenky na práci stále více odrazovat od touhy ji dělat a následně mohou vést k neodbytné touze s ní jednou provždy skončit.
Dělat v životě to, co milujete, je jednou z podmínek toho, abyste mohli být sami sebou.
Komunikace s blízkými lidmi nepřináší radost
Touha vyhnout se komunikaci a být sám může naznačovat přítomnost únavy nebo psychického traumatu. Když není touha komunikovat a navazovat úzké vazby, neznamená to, že ostatní jsou nehodní, znamená to, že ten, kdo se komunikaci vyhýbá, má přehodnocení hodnot a možná není v životě na svém místě.
Stojí za to se rozhlédnout kolem sebe a pochopit: chcete lidem kolem sebe rozdávat radost, úsměvy, upřímný postoj lásky a přátelství? Pokud je odpověď ne, položte si následující otázku: co se děje v životě, kvůli kterému se prostředí lidí skládá z těch, kteří pro mě nejsou důležití a kteří o mě nestojí? Pro koho mohu být důležitý a drahý? A s kým bych vlastně chtěl komunikaci budovat?
Odpovědi na tyto otázky vám pomohou pochopit sami sebe, vidět důvod, proč žijete život někoho jiného. Čím dříve se tak stane, tím větší je šance situaci změnit – vzpomenout si, kdo vlastně jsem a jak bych chtěl budovat svůj život a komunikaci.
Vztahy končí zneužíváním nebo agresí
Lidé často hrají roli někoho, kým nejsou. Existují pro to důvody a nevědomé výhody. O tom, že tomu tak je, hovoří vztahy, které nepřinášejí potěšení a štěstí. Mohou být naplněny vzájemnými nároky a výčitkami, mají povahu použití pro účely jiných lidí, odrážejí znehodnocení osobnosti člověka a jeho existence.
Stojí za úvahu, co způsobilo, že je v životě tak málo důvodů k radosti? Možná jsou kolem opravdu špatní lidé? Analyzujte situaci: jak jste přispěli k tomu, že vám vztahy s ostatními nevyhovují? Co lze udělat pro změnu situace? Obvykle není řešením změnit lidi kolem sebe, ale začít se měnit se svou osobností.
Lidská psychologie je uspořádána tak, že vnitřní změny téměř vždy zahrnují změny vnější. Změní-li se člověk natolik, že se již nenechá manipulovat a využívat k osobním účelům, pak k němu lidé změní svůj postoj, nebo pokud nemohou, jsou nahrazeni jinými a komunikace s nimi je postavena podle nového, prosperující scénář.
Psychologie osobnosti: žádná touha potěšit se
Když se vám nechce nic dělat, nemáte touhu dopřát si příjemné chvíle, odmítáte radost - to je příležitost k zamyšlení - žijete svůj vlastní život? První otázka k vyřešení by byla: co chci? Pokud vzniklé touhy vůbec neodpovídají prostředí a obecnému obrazu života, pak je s největší pravděpodobností uvnitř potřeba být na jiném místě a případně být jiným člověkem. Jak - to si každý určí sám.
Zvykl jsem si srovnávat se s ostatními
Jak často se díváte na to, jak žijí ostatní lidé? Přistihli jste se při myšlence, že byste chtěli být někde jinde, než kde jste – ne v této rodině, ne v tomto městě, ne v této práci, ne v této životní roli a tak dále?
Kladná odpověď na takové otázky naznačí, že vaše skutečné touhy jsou skryty hluboko uvnitř pod jhem všeobecné nespokojenosti a teprve se začínají probouzet. To může dokazovat četná životní selhání, konflikty s lidmi, zvyk srovnávat se s ostatními, touha se vším skončit a zůstat sám se sebou.
Ve skutečnosti mají tyto projevy stejný cíl – pochopit, kdo jsem, co chci a kde je moje místo? K tomu je prvním pomocníkem samota. Člověk v sobě vždy nosí odpovědi na všechny otázky – taková je jeho psychologie. Abyste tedy mohli začít žít svůj život, měli byste poslouchat nikoli rady druhých, ale názor jednoho jediného člověka – sebe.