Může se duševně nemocný stát normálním člověkem

Naděžda Popová, lékařská psycholožka:

„V chápání lidí je „mentální norma“ určitý obecně uznávaný stereotyp chování, předvídatelnost emočních reakcí a jednání. A obecně je to správná definice. Jako psycholog bych ke konceptu normy přidal schopnost člověka změnit své chování, když se změní vnější okolnosti.

Je to paradoxní: společnost se na jedné straně bojí a odmítá duševní poruchy, na druhé straně se bojí a odmítá způsob jejich řešení. Mluvím o psychiatrii jako o oboru medicíny.

„Diagnostika“ je nejednoznačná a velmi silná věc. Zde je případ, který mě pronásleduje, ačkoli uplynulo 10 let. Mladému muži byla diagnostikována „schizofrenie“, v mnoha ohledech – podle jeho matky: věřila, že její syn, když se narodil nemocně, zničil její osobní život. Jaké hrůzy nevyprávěla, podle jejího popisu si lze představit monstrum. A já, když jsem se učil s chlapcem, viděl jsem hluboce nešťastné, nemilované dítě. Ve skupinových třídách, v individuálních rozhovorech, byl zoufale přitahován k přijetí ostatními lidmi.

Ale diagnóza již byla stanovena. A nejde o údajnou nekompetentnost lékařů, ale o to, že matka byla při popisu abnormality svého syna velmi přesvědčivá. Syn, rozhořčený postojem své matky, byl vůči ní opravdu agresivní.

Co bude dál? Hospitalizace po hospitalizaci, pak internát, zbavení způsobilosti k právním úkonům – a to je teprve 25 let! Aby se diagnóza změnila, musel by to někdo podstoupit – a tento pacient žije na internátu bez vyhlídky na to nejlepší. Ale chlapec krásně kreslil a mohl se stát skutečným umělcem.

Postoj společnosti k duševně nemocným se jistě mění. I když jsou změny stále malé, nelze znehodnotit to, co už je. Psychologické služby v psychiatrických léčebnách se skupinovou a individuální psychoterapií, vzdělávací setkání pro příbuzné a pacienty, exkurze, koncerty, výstavy, sportovní soutěže. Když o tom řeknu lidem, kteří mají k psychiatrii daleko, nevěří.

Ano, i když v této věci zaostáváme za mnoha zeměmi a mnoho se dělá nešikovně, ale stále se dělá. Malým dílem může přispět vlastně každý. Chcete-li například ze svého slovníku vyloučit slova „šílenec“, „psychiatrická léčebna“, „blázinec“ a nahradit je slovy „psychiatrická léčebna“, „duševně nemocný“.

Andrey Beketov, vedoucí sociálně-psychologické služby Design Clinic Hospital No. NA. Alekseeva:

„Lidé, kteří mají do psychiatrie daleko, bohužel nemohou vidět situaci objektivně. Data, která mají k dispozici, mají často k vědeckým faktům a skutečnému stavu věcí daleko. Jak se člověk dozví o takových poruchách a léčbě? Dnes se téma psychiatrie dotýká v mnoha oblastech umění: ve filmu, v literatuře, ve výtvarném umění, ale ne každý umělec se pustí do důkladného studia této problematiky.

Ani na sociálních sítích nikdo nesleduje správnost faktů. V médiích se často mluví o přestupcích, někdy o násilných trestných činech spáchaných lidmi s mentálním postižením. Pojem „norma“ duševního zdraví tvoří většinu lidí, kteří nejsou obeznámeni s psychiatrií: normou je vše, co neporušuje přijatý řád věcí.

V literatuře a kinematografii je psychiatrie často prezentována groteskním způsobem. Aniž by se autoři pouštěli do studia skutečného stavu věcí, podle své nejlepší představivosti používají koncept psychiatrie jako symbolu strachu, nezákonnosti, šikany a tak dále.

Často nastávají situace, kdy si lidé již uvědomili, že bez lékařské pomoci si se svými problémy neporadí, ale do poslední chvíle se neobracejí na profesionály. Léčitelé, čarodějové, léčitelé, všemožní poloprofesionálové, ale ne psychiatrie. Na otázku: „Proč?“ odpověď je přibližně stejná: „Později mi řekneš, že jsem dostal asistenci a už nikdy nenajdu práci ani nebudu studovat, sousedi a příbuzní se o tom dozvědí, přestanou se mnou komunikovat.“

Obrátili se na mě různí podnikatelé se stejnou otázkou: „Můj zaměstnanec byl v psychiatrické léčebně. Jak ho teď můžu vyhodit?“ Zdaleka ne vždy se mi podařilo člověka přesvědčit, aby takové pokusy zbytečně nedělal.

Ve vztahu k „jiným“ lidem žádné pozitivní změny nepozoruji, možná je to subjektivní názor. Spíš vidím změny k horšímu. Týká se to především nezodpovědných vyjádření odpovědných osob. Globálně je situace ve světě přibližně stejná a není ideální. Ale v Evropě je to určitě lepší než u nás. I když historie říká, že Rusko má obrovskou staletou zkušenost s přijímáním „jiných“. Ale bohužel to bylo velmi dávno.“

Kristina Treťjaková, členka Ruské arteterapeutické asociace

„Odmítání (stigma) lidí s duševním onemocněním je spojeno s nepochopením jejich vlastností, je to dáno jednostranností informování společnosti. Pojem normy duševního zdraví je vágní, je těžké jej omezit. Tyto normy zavádí společnost, ve které se rozvinul stereotyp „jiné znamená špatné“. To je jasně vidět na příkladu homosexuality, která byla ještě nedávno na seznamu duševních chorob.
Společnost navíc tento stereotyp podporuje.

Agrese a smích mohou být příčinou hlubokého strachu z neznámého nebo myšlenky, že by se totéž mohlo stát vám nebo vašim blízkým. Přesto dochází k pozitivním posunům v chápání problému. Lidé s mentálním postižením jsou velmi kreativně nadaní a svou jedinečnost mohou vyjádřit různými druhy kreativity. Stále větší zájem je o výstavy duševně nemocných, nemohu nezmínit „Divadlo neviňátek“. No, a samozřejmě existuje i taková akce, která vznikla ve zdech Design Clinical Hospital č. 1 – Moskevský festival kreativity lidí s mentálním postižením „Ariadnina nit“, na kterém se zúčastnili pacienti z celého Ruska a z jiných zemí se účastní. Tento projekt poskytuje příležitost podívat se na „vlastnosti“ pacientů nikoli z hlediska diagnózy, ale z hlediska umělecké, kulturní a společenské hodnoty, a rozvíjet tak toleranci k takovým lidem.

Natalia Zotová, vedoucí Charitativní nadace pro pomoc příbuzným duševně nemocných
„Zdá se mi, že se postoj společnosti k duševně nemocným nelepší, i když by se zdálo, že se o tom teď všude píše a mluví. Ale uvedu příklad. Chtěl jsem vzít do péče chlapce, který je registrován v psycho-neurologické ambulanci. Nemá žádné postižení, je mentálně retardovaný, ale velmi chytrý.

Takových příkladů jsou bohužel tisíce. co to může říct? O netoleranci společnosti k takovým lidem. Ano, máme spoustu plakátů, webů, kde se píše, že duševně nemocní by se měli začlenit do společnosti, je potřeba jim v tom pomoci. Ale v podstatě zůstávají apely slovy – až na vzácné výjimky. Zdá se mi, že hlavní problém je v tom, že se stále pořádně nenaučíme, jak se chovat k duševně nemocným. Existuje mnoho případů, kdy je provokují například sami příbuzní.

V mnoha zdrojích se přitom píše o tom, jak pomoci lidem s mírnými psychickými problémy, ale nepíší se o těžce nemocných lidech. Maminka v některých případech ani nemůže jít k zubaři, protože bude muset nechat dítě na chodbě, kde začne křičet nebo se chovat jinak, než ostatní očekávají. V takových případech jsou dobrovolníci velmi potřební. Ale ti, kteří vědí, jak zacházet s duševně nemocnými. Nekřičte na ně, ale zkuste jim pomoci. A to vyžaduje konzultace, přednášky a semináře, ale zatím nic takového neexistuje, což je samozřejmě smutné.“