Přátelé vás zvou na setkání do kavárny, dlouho jste se neviděli a rádi souhlasíte. Vy však nechcete jíst vůbec, tak si objednejte pouze kávu. A hned začnou otázky: „Jsi v pořádku?“, „Neboj, léčím tě“, „Co jsi? Hladovět?“, „Vypadáš skvěle, proč to všechno potřebuješ…“. Někdy jen představu, že budeme muset dostat ránu, předem vzdáváme. Ve skutečnosti je pro společnost jednodušší jíst se všemi, než se neustále vymlouvat.
V předchozím sloupku jsem mluvil o tom, že jíst o hladu do sytosti je pro hubnutí prostě nutné. Dnes se vám pokusím říct, jak na to, ale zároveň se nevydávat za asociální živel.
Pokládáním takových otázek a zanecháním komentářů, které nejsou vždy vhodné, nás naši příbuzní, přátelé a kolegové většinou vůbec nechtějí urazit. Lze je pochopit: milují nás a naše jídlo a starají se o nás. Zdá se jim, že odmítáním jídla se nezaslouženě týráme. Zvláště pokud mají zkušenosti s naším sledováním při dietě. Chtějí nás podporovat ve všech směrech.
Za odmítnutí jíst v kavárně nebo restauraci mohou přátelé vidět finanční problémy a za odmítnutí jít spolu pít kávu – zášť. Všichni máme tendenci zatěžovat určité poznámky svými vlastními významy. Z toho se nedá uniknout, ale zde je návod, jak bezbolestně učinit téměř všechny otázky a komentáře týkající se jídla tabu? Jak chránit svou výživu a svůj vztah k tělu před komentáři, které bolí. A jak stavět hranice, abychom neuráželi, ale nastavovali nová měřítka.
Je těžké tomu uvěřit, ale navzdory skutečnosti, že jídlo, stejně jako počasí, je podle etikety neškodnou příležitostí pro malé řeči, je to velmi intimní oblast našeho života. Na talíři nám leží celá řada našich komplexů, zážitků, vzpomínek. Jídlo není jen chutné a zdravé.
To, co jíme nebo nejíme, obsahuje mnoho významů, životních příběhů a odráží mnoho povahových rysů a psychologických potřeb. Co jíme, kdy jíme a jak jíme, je naše věc. A nikoho se to netýká. Pokud si ovšem neumažeme jídlo na stůl a nevrhneme se na sousedy.
Jakákoli rada, i když se poradce snaží „pomoci“, je a priori špatná, jedná se o invazi do osobního prostoru. Neexistuje žádné obecné schéma správné dyž je mnoho lidí přesvědčeno, že moc dobře vědí, jak na to. Hele, objednal jsem si něco chutného a najednou slyším, že je to škodlivé nebo že mě to nenajímá. Ale bylo to moje rozhodnutí, jen moje a jen já to můžu hodnotit. Ukazuje se, že z dobrých úmyslů dostávám nevyžádané a navíc zcela zbytečné rady, které vnímám jako hodnocení a slyším jen: „jsi žrout, špatně jíte.“
Proto psychologové, včetně mě, navrhují považovat jídlo za intimní oblast našeho života, o které by se nemělo mluvit bez našeho přání.
Snadno říci, ale nemožné provést. Zvlášť, když jsme bombardováni otázkami, na které je nepříjemné odpovídat, a upřímně řečeno, trochu ponižující. No, neříkejme hned od dveří: „Jídlo, sex a politika jsou témata, o kterých dnes nemám náladu diskutovat, pojďme si raději promluvit o novém filmu…“ Tento problém však stále musí být vyřešen. Tak či onak musíme chránit své vlastní „já“ před radami, a to před všemi – dobrými i zlými.
Faktem je, že rada nebo pouhý komentář nás staví do pozice „dítěte“ a našeho partnera do pozice „dospělého“. Pokud je toto téma pro nás již citlivé, již v této věci zažíváme nejistotu, zranitelnost, proč přilévat olej do ohně? V moderní kultuře je již tělo hlavním předmětem hodnocení. Pro ty, kteří jsou citliví na problematiku jídla a hmotnosti, jsou případné komentáře interpretovány jako hodnocení a mohou být použity proti sobě.
To neznamená, že jsme obklopeni agresivními lidmi, kteří nám chtějí ublížit i komplimenty. Takovými frázemi nás však urážejí a znepokojují. Toto je třeba zastavit a čím dříve, tím lépe.
Jak jsem již řekl, téma jídla je považováno za neškodné. Je tomu tak, pokud diskutujeme o chuti pokrmu nebo novém receptu. Co by mělo být zakázáno, je jakákoli poznámka týkající se jídla vržená naším směrem. Kamarádka se například může zeptat, jestli je můj salát lahodný (důvěřuje mému vkusu), ale neměla by mluvit o tom, kolik kalorií obsahuje. Pokud se jí zdá, že je pro ni příliš saturovaný, nesmí si ho objednat. Pro mě je tak akorát. Nemáme kouzelnou hůlku, abychom byli všichni jemnější, takže budeme muset pracovat sami a vysvětlit všem a všem: jaký je rozdíl mezi těmito dvěma frázemi o jídle.
Tak co, všichni to pochopí a přestanou? Kdyby byl problém tak snadno řešitelný, psychologové by se tím nezabývali. Samozřejmě ne všechny. Navíc musíme být připraveni na to, že se můžeme urazit. Zášť je obecně jedna z nejlepších forem manipulace, s tím se nedá nic dělat, ale neměli byste jí podléhat. Člověk by se neměl urážet, že s ním chcete být, ale přitom třeba jen pít kávu. Strach z toho, že někoho milovaného urazíte, je někdy tak velký, že se někdy zdá, že je snazší „vydržet“. Ale to se jen zdá. V tomto případě urážíme jen sami sebe. Zvyk „tolerovat“ a dělat druhým dobro proti své vůli jen proto, že to někdo zkusil, jíst něco, co nechce, jen proto, že to uvařil dobrý člověk, je to stejné jako mít sex bez touhy, jen aby ne odmítnout dobro člověku. Jen si musíte pamatovat: jakékoli „vytrvat“ – je násilí proti vám samým .
Naučit se říkat „ne“ je důležité nejen pro správné stravovací chování, ale i pro život obecně. Jakékoli odmítnutí pomáhá budovat naše hranice. To vytváří pocit sebevědomí. Musíme si dělat, co chceme, pokud je to legální a nenarušuje to svobodu jiné osoby. V potravinách taková omezení neexistují. Vládne zde téměř úplná svoboda. Naše tělo je jen naše a je jen na nás, jak, kdy a jak ho budeme krmit.