Stejně jako Munchausenův syndrom

Název syndromu – Munchausenův syndrom – navrhl v roce 1951 Richard Asher, který popsal několik klinických případů, kdy si pacienti sami vymysleli nebo dokonce záměrně bolestivé příznaky způsobili. Ne, podobné případy už byly popsány. Tak byl popsán kočující pacient, syndrom „nemocniční blechy“, syndrom návštěvníka nemocnic. Vy sami ale chápete, že to, co je spojeno s více asociacemi a emocemi, se ukládá do paměti.

Nicméně všechny vyjmenované syndromy spolu s tím baronským zaujaly své místo na polici mezinárodní klasifikace nemocí. Ve své 10. revizi – pod kódem F68.1

Všimněte si však, že samotná simulace je šifrována ve stejné klasifikaci jako Z76.5. proč tomu tak je? A hlavně, jaké příznaky si vymýšlejí nebo projevují?

Ano, spousta různých. Bolení břicha? Kolik chcete a cokoli. Krvácející? Jakékoliv, až po ty opravdové (jak třeba spolknete žiletku na niti, kterou dokážete zatáhnout tak, že se někde v útrobách zařízne a krvácí?). A také dušení, bolesti u srdce, mdloby a záchvaty, ochrnutí a bolesti hlavy, nestálost chůze a necitlivost končetin. Někomu se dokonce například podaří vypůjčit si jeho moč od pacienta s porfyrií, aby ji vydal za svou k rozboru. Nemluvím o soudruhech, kteří vypadají jako naši psychiatričtí pacienti. Pravda, není jich příliš mnoho – koneckonců ne resortní podmínky v nemocnici – ale také tam jsou. Jen se dostat do nemocnice, na vyšetření, na ošetření a dokonce i na operaci. Nyní pár slov o tom, proč je Munchausenův syndrom stále posuzován odděleně od banální simulace. A proč baronský titul není zavěšen na celou kohortu hysterek a hypochondrů.

Především rozdíl oproti simulaci s vnějšími motivy. Jaký je rozdíl? Ano, jen při absenci těchto velmi vnějších motivů.

Všechno je výjimečné… no, ne z lásky k umění, ale z nějakých vnitřních pohnutek. Až dosud se o těchto vnitřních motivech hodně naznačovalo a diskutovalo, ale nedospěly ke konečnému a jednomyslnému názoru. Předpokládá se, že takto pacienti vyhledávají péči, psychickou podporu, utíkají od každodenního života a potřeby něco dělat a rozhodovat se sami – výčet lze doplnit, ale zatím zůstává dohad

Munchausenův syndrom by navíc neměl být zaměňován se vzdáleně podobnými, ale přesto souvisejícími s jinými operami, zážitky a symptomy u hypochondrů a hysteriků. Ano, samotná osobnost pacienta s tímto syndromem může mít řadu hysterických rysů a může v ní být cosi hypochondrického – ale nic víc. Hlavní rozdíl je v uvědomění si způsobení symptomů nemoci u sebe. A pokud to pacient s Munchausenovým syndromem dělá jen vědomě, pak záchvat vzteku nebo hypochondr ne. Veškerá práce pro ně ochotně vykonává (tohoto slova se nebojím, zde se bude hodit) jejich nevědomí.

Jak si dokážete představit, rozpoznání takových soudruhů je skutečný úkol. A co se týče léčby… Psychoterapie je často neúčinná, protože, jak říkával jeden odsouzený k elektrickému křeslu, ale na něj příliš korpulentní, odpovídal na rozzlobenou otázku soudce, proč nezhubl do předepsané doby. soudu, nemám náležitou motivaci, vaše ctihodnosti…

Přenesený Munchausen

Jestliže běžný člověk, když mluví nebo čte o Munchausenově syndromu, může kroutí hlavou říct – říkají, no tak, jak jsou lidé na sebe pobuřující, a to dobrovolně! – pak popis přeneseného Munchausenova syndromu jistě mnohým zatne zuby a pěsti. A způsobí neodolatelnou touhu způsobit delegátovi nenapravitelné výhody. No, nebo alespoň zvažte korekční hvězdy quantum satis¹.

Zašifrovaný v Mezinárodní klasifikaci nemocí desáté revize, tento syndrom již není v psychiatrické sekci – T74.8. Nebo jako „jiné případy zneužívání“. S kým? S těmi, kterým budou delegovány příznaky nemoci, která ve skutečnosti neexistuje.

Přesně to se stane. Není přece těžké: přidat do moči odebrané na rozbor kapku krve, podat jiný lék (nebo předepsaný, ale podle průměrného koně), vyvolat průjem nebo zvracení, krvácení nebo horečku, vyhladovět. Mírně otrávit. Škrtit, nakonec – ne, ne tak docela k smrti, ale tak, že to dokážeš vypumpovat: vždyť s miminkem nebo s oslabeným člověkem (nebo s někým, kdo ti bezmezně věří) je to tak snadné ! Panebože, proč?! ptáte se.

Přínos (pokud se skutečně jedná o přenesený Munchausenův syndrom) není materiální, ale psychologický. Jaká to příležitost, když jsem od rána lehce vyleštil svatozář, chodit a zářit všem v očích svým vzdáleným světlem! Jakou aurou mučedníka se můžete pečlivě zahalit – hle, podívejte se, co a v jakém množství musím snášet (ne, nemyslím kachnu, ale v globálním smyslu), starat se o toho nešťastníka! To je takový gejzír cizího obdivu – říká se, takoví nezištní lidé jsou! A hlavně – ne na vlastní náklady. Oběť je oběť. I když je to tvoje vlastní, drahá. A kdo ocenil, když se narodila (vychovaná, vzdělaná, podporovaná – podtrhněte podle potřeby)?

Přečtěte si více o Munchausenově syndromu a dalších podivných duševních stavech v knize „Psychiatrie pro samovary a konvice“!

5. června 2019 bylo zahájeno hlasování veřejnosti o cenu Zdravé myšlení za lékařskou knihu. Cenu pořádá Ministerstvo zdravotnictví Ruské federace, síť auditorských a poradenských firem PwC v Rusku a televizní kanál Doctor. Své oblíbené si můžete vybrat v hlasování zde.