Bioetika, jsme zodpovědní za ty, které jsme si ochočili

Mravní výchova dětí

Pojem morálky dostal v různých dobách různé významy. Byla období, kdy morálka nemohla být spojena s religiozitou, v sovětských dobách byla morálka chápána jako nesobeckost, altruismus a loajalita k věci strany.

V poslední době se pojem morálka stále více naplňuje novým významem. Morálka je dnes mnohými chápána jako odpovědný a pečlivý postoj ke světu a ke všemu, co jej naplňuje: k lidem i zvířatům, k rostlinám a zemi, ke zdrojům vody, ovzduší a podloží. Opakem tohoto postoje je bezmyšlenkovitost, zištný konzum, sebestřednost, krutost a cynismus.

Všichni pocházíme z dětství. A právě v dětství jsou stanoveny ty charakterové rysy, které později, v pozdější dospělosti, určují postoj člověka k okolnímu světu, k lidem, věcem a přírodě. Právě v dětství se vštěpuje milosrdenství, soucit, schopnost vcítit se, vzít na sebe a správně nést odpovědnost za ty slabší a menší.

Pro dítě mohou být jen zvířata a rostliny slabší a potřebují ochranu a milost. Děti mají mnohem blíže k přírodě než dospělí, vnímají svět jinak, jsou náchylnější k empatii, je pro ně snazší vidět svět očima jiného tvora – motýla, kotěte, nebo i sedmikrásky, pokud mělo to oči.

Dítě ale zároveň ví o světě velmi málo. Pokud dospělí nevysvětlí a neřeknou, dítě nemusí ani napadnout, že některé jeho činy způsobují bolest, utrpení nebo dokonce zabíjejí zvíře. Proto mají rodiče velkou odpovědnost: záleží na nich, jaký bude mít dítě vztah k okolnímu světu.

Nejčastější chyby, kterých se rodiče dopouštějí

Dítě táhne kočku za ocas, píchá pejska klackem do oka. Chytil motýla a utrhl jí něžná křídla. Nohou rozdrtil hlemýždě, lopatou rozsekal žížalu, která vylezla ze země v nevhodnou dobu.

Co to je – vědomá krutost nebo jen nepochopení? Má se to zastavit, nebo když dítě nechápe, že dělá špatné věci, zdá se, že za to nemůže?

Pro děti se rostliny, hmyz a zvířata neliší od hraček a jiných anorganických látek. Děti nepřenášejí své vlastní příjemné či nepříjemné pocity, bolest nebo nepohodlí na druhé, pokud jim v tom není pomoženo. Dítě možná ví, že stříhat se bolí, ale nechápe, že to bolí i kočku, které se snaží nůžkami uříznout ucho.

Osobní zkušenost

Catherine

„Jako dítě jsem dostal panenku s velmi krásnýma modrýma očima. Když panenka zaujala vodorovnou polohu, oči se zavřely. Opravdu se mi líbily ty její nemožné modré oči… Pořád jsem se jich dotýkal prstem, dotýkal jsem se, dotýkal se a dotýkal se: moje oči najednou spadly do mé hlavy. Byl to šok. Potom jsem si chvíli myslel, že každý, kdo má oči, je tak zařízen. A celou dobu se snažila „utopit“ své oči do hloubi hlavy prstem – od mé matky, babičky, od kočky. Nakonec jsem v zrcadle viděl, že mám také oči. A wow – ukázalo se, že když přitlačíte prst na oko, tak to bolí! Poté, jak se nyní říká, „hodně přemýšlím“.

„On za to nemůže, je to dítě a nerozumí tomu“

První a nejčastější chybou rodičů je, když projevy dětské krutosti „z neznalosti“ hned napoprvé nezastaví. Psychologové říkají, že to dělají ti rodiče, kteří sami kdysi nebyli vychováni v duchu úcty k živým bytostem. Existuje mnoho příkladů takového postoje – stačí si vzpomenout na četná videa, ve kterých děti mačkají, škrtí kotě, šlápnou psovi na hlavu, kopou štěně a rodiče nejenže nepřestanou, ale se smíchem tuto ostudu odstraní mimo obrazovku a povzbuzování dítěte, aby jednalo ve stejném duchu.

Co dělat: klidně, ale rozhodně dítě zastavte, aniž byste ho zastrašovali. Vysvětlete, že zvířata pociťují bolest stejně jako lidé. Ukažte, jak správně komunikovat se zvířaty nebo hmyzem: opatrně a s respektem.

Zvířata nejsou hračky!

Druhá chyba: rodiče mají doma zvířátko jako hračku pro dítě, s živou bytostí zacházejí jako se spotřebním materiálem. „Přemýšlejte o tom jako o kotě. Tenhle bude vyždímaný, přinesu další. Dítě se učí zacházet s živými bytostmi jako s něčím, co nemá žádnou hodnotu. Nejprve je to hmyz a zvířata, pak se lhostejnost a lhostejnost rozšiřuje i na lidi. Je to tedy jednodušší než sympatizovat a sympatizovat.

Často se zvíře bere na léto, kdy rodina žije na venkově. Aby se děti bavily, krmí a ochočují koťata nebo štěňata, nebo je dokonce speciálně kupují. A když sezona skončí a rodina se vrátí do města, nikdo další si na zvíře nevzpomene jako na nepotřebnou věc. Dobrovolníci každoročně sbírají hladové, toužící kočky a psy, zanechané napospas osudu, z vesnic dacha. Co tento postoj dítě učí? Skutečnost, že s živými bytostmi lze zacházet jako s neživými věcmi. Skutečnost, že kteroukoli z nich lze použít a vyhodit – nebo zabít jako nepotřebnou.

Často dítě, ke kterému v létě přirostla kočka nebo pes, doufá, že s ním zvíře půjde koncem léta do městského bytu. Rodiče ale nepotřebují extra potíže a mazlíčka i přes dětský smutek a zoufalství rodiče chladně vyhodí. Jaké jsou důsledky takového stresu? Odcizení a deprese jsou jen špičkou ledovce. Dítě může být velmi traumatizováno tím, že objeví krutost a lhostejnost u svých blízkých. Ani ne tomu nešťastnému caudatovi, ale sobě samému. Na to, že rodiče jeho smutek a slzy nepovažují za něco hodné pozornosti.

Osobní zkušenost

Pavel

Každé léto mě vozili na vesnici k babičce. Jednou se na dvůr zatoulalo štěně, malé, hladové. Krmila jsem ho mlékem, babička zařídila pro psa pelíšek pod verandou. Pojmenoval jsem ho Družok a celé léto jsme byli nerozluční. Na podzim Druzhok velmi vyrostl a já si byla jistá, že máma a táta rádi vezmou mého přítele k nám domů. Ale oni se jen zasmáli a řekli, ať nemluví nesmysly. Že v našem domě nikdy nebudou žádní špinaví kříženci, tady je další. Že psi všechno ohlodávají a kazí a v létě opravovali a kupovali nový nábytek. Že všichni, tihle kabyzdohi, bleší a s červy, a ti nepatří do bytu. Bylo mi řečeno, abych si sbalil věci a zapomněl na Družhoka. Jak jsem vzlykal, jak jsem prosil, aby mě neodděloval od přítele! Požádal jsem, aby mě nechal žít s babičkou, slíbil jsem, že se budu dobře učit a poslouchat. Smáli se mi a nakonec mi vynadali a vyhrožovali, že mě zbijí. Můj otec dal Družhokovi kolem krku provaz a někam ho odnesl, zatímco jsem ho neviděl. Doslova mě donutili nastoupit do auta a odvezli. Byla to hrozná rána. Cítila jsem svou naprostou bezmoc a nemohoucnost, s hrůzou jsem si myslela, že nějaká pohovka a nová tapeta jsou mým rodičům milejší než živá bytost a ještě vzácnější než já a moje city. Pamatuji si, že po tomto incidentu jsem se ke svým rodičům nikdy nechoval tak jako předtím.

Co dělat: pamatujte na odpovědnost za každý svůj čin. Nepodléhejte žádostem svého dítěte o zvířátko, pokud si nejste jisti, že jste připraveni a schopni poskytnout živému tvorovi důstojnou existenci v lásce a péči po celý jeho život.

Pokud děti opravdu chtějí komunikovat se zvířaty a z různých důvodů není možné mít doma domácího mazlíčka, je lepší nabídnout jim, aby se staly dobrovolníky v útulku. Děti se tam budou moci naučit nejen soucítit a vcítit se, ale také zvládnout dovednosti manipulace se čtyřnohými zvířaty, pochopit, že chov kočky nebo psa není jen hra a zábava, ale také neustálá práce. Někdy obtížné a nepříjemné, ale nutné. Dobrovolnictví je velmi účinné při posilování smyslu pro zodpovědnost. To je velmi silný dojem – vidět oči někoho, kdo na vás čeká, věří vám a věří.

Fóbie pocházejí z dětství

Třetí, často páchanou chybou je, že rodiče nechtěně nebo záměrně vzbuzují v dětech strach z přírody a jejích projevů. To se při zastrašování projevuje tím, že pes určitě kousne, kočka škrábe a tlustý chlupatý čmelák bodne. Nebo skutečnost, že od přírody je třeba očekávat jen potíže a hrozby: zvířata se nakazí červy nebo vzteklinou, od ptáků můžete očekávat pouze ornitózu nebo zobák, hmyz je jedovatý, jako většina rostlin. Vítr nese rýmu, voda je nebezpečná, protože se v ní můžete utopit, oheň pálí, blesk zabíjí. „Odhoď klacek, je špinavý, nestříkej do louží, nechoď po trávě, jsou v ní klíšťata!“ Není divu, pokud se v důsledku takové výchovy u dětí vytvoří stabilní fobie: panický strach ze psů a koček, z pavouků nebo z bouřky.

Dítě si začíná představovat ideální svět, jako rovnoměrně vybetonovaný a prosklený prostor, ve kterém není nic živého, kromě něj samotného a pár lidí známých a nezbytných pro pohodlnou existenci. Všechny ostatní jsou nebezpečné, škodlivé a bylo by lepší, kdyby nebyly. Vzduch z klimatizace, jídlo ze supermarketu, komunikace přes počítač. S hratelnými postavami, které můžete ovládat.

Co dělat: učit ne strach a ne nebojácnost, ale opatrnost a správné chování. Musíme děti naučit pozorovat zvěř, všímat si detailů, nacházet vztahy. Dítě pochopí, že když kočku nebudete tahat za ocas, nebude drbat, ale přijde se pohladit a hrát. Pokud na cizího psa nekřičíte a neházíte po něm kameny, nelezete mu do tlamy nebo do misky, je nepravděpodobné, že by projevoval agresi. Pokud motýlovi neodtrhnete křídla, můžete ještě dlouho obdivovat jeho rozmarný let a hru světla na jemných křídlech.

Odborný komentář

Nancy Eisenberg, vývojová psycholožka, Arizona, USA

Provedli jsme studii, které se zúčastnila skupina dětí a dospívajících. Průzkumy a dotazníky odhalily u každého účastníka míru jeho altruismu nebo touhy starat se pouze o své vlastní potěšení a blaho. Paralelně jsme se zeptali na charakteristiky dětí účastnících se programu, jejich učitelů a vrstevníků.

Ukazuje se, že altruističtější děti mají nejen více přátel, což je pochopitelné. Jsou úspěšnější ve vytváření sociálních vazeb, nejsou náchylní k nezákonným činům a celkově se cítí šťastnější.

Ne nutně všechny tyto děti měly doma domácí mazlíčky, ale všechny vykazovaly vysokou schopnost empatie a empatie. Někteří z nich poznamenali, že teprve tím, že se naučili rozumět zvířatům a jiným lidem, začali rozumět sami sobě.

Jedna z účastnic studie, osiřelá dívka, která vystřídala několik pěstounských rodin, uvedla, že komunikace se psem jí pomohla vybudovat vztahy s pěstouny. Štěně odebrané z útulku také nejprve cvaklo, schovávalo se a vyhýbalo se komunikaci. Dívka ale jednoho dne dokázala překonat jeho nedůvěru k lidem a v tu chvíli si uvědomila, že úplně stejně se chová i ke svým adoptivním rodičům. Která jí přála jen to nejlepší, jako to nevěřícné a nešťastné štěně ve své samotě udělala.