Botox, blefaroplastika a výplně, stárnu přirozeně

Jnovinářka Daria Korolková hovoří o tom, jak je důležité starat se o sebe, abyste se sami cítili dobře.

Vždy jsem věřil, že stárnutí by mělo být přirozené. Ve vráskách jsem viděl svůj vlastní půvab: dodaly tváři noblesy a jakési kultivovanosti, nedosažitelné pro mládí. Věk jako takový jsem se vůbec nebál: no, 25. No, 30, ale aspoň 50: jde o to, jak žijete, jak jste šťastní, zda jste obklopeni blízkými lidmi, zda jste spokojeni se svým život. Lesklé, lesklé, natažené jako ponožka na látací houbě, tváře mě děsily. Byla jsem si jistá, že se nikdy neobrátím na plastické chirurgy.

Ale v 31 letech jsem zjistil, že mezi obočím mám hlubokou vertikální vrásku. A já ji neměl rád. Nebylo to tak, že by byla vráska sama o sobě, kategoricky se mi nehodila do obličeje. Ano, měl jsem nedokonalý zrak a většinu dne jsem trávil u počítače čtením a psaním textů a mimovolně jsem se mračil a vráska se postupně zvětšovala a teď to bylo konečně znát, i když jsem nehnula obočím. Byla to známka věku? Ano i ne. Historie, jak víte, nemá konjunktivitu, ale troufám si tvrdit, že kdybych nepracovala jako redaktorka, ale řekněme jako servírka, tento záhyb by se stěží nacházel mezi obočím, protože bych se nepředpokládal zamračit se.

Asi rok jsem utrácel peníze za kosmetičky. Udělala jsem si neinjekční biorevitalizaci (pokud jste hledali nový jazykolam – to bylo ono), absolvovala masáž obličeje, namazala jsem si tuny krémů s označením anti-age a „proti prvním vráskám“ na čele, ale můj nepřítel se nevzdal a já byl smutný. Bylo by to v pořádku rovnoměrně a po celém obličeji, rozumím všemu, gravitace je bezcitná ty…, ale takhle, sama a úplně uprostřed obličeje – no, kecy!

Ve 32 letech jsem se rozhodla pro botox. Byl jsem divoký, strašně vyděšený.

Mám dost pohyblivý výraz obličeje a hlavně jsem se bál, že o něj přes noc přijdu.

Nebudu moci překvapeně zvedat obočí, nebudu moci mžourat a na čele se mi objeví ohnivá písmena „píchla botox“, všichni všechno pochopí, budu panenka, ostuda, noční můra. Utěšoval jsem se tím, že v nejhorším případě by se botox do půl roku rozpustil, a kdyby se mi výsledek nelíbil, už bych nic takového prostě nikdy neudělal.

Výsledek se mi ale líbil. Na doporučení jsem narazil na úžasného lékaře, který původně praktikoval přístup zvaný „neviditelný dotek“ a snažil se pacienty nejen zbavit známek stárnutí, ale zachovat jejich individuální vlastnosti. Moje obočí se stalo hladkým a bez sebemenší stopy vrásek, ale nikdo kromě mě nezaznamenal žádné změny. Mrkla jsem, zamračila se, překvapeně zvedla obočí a všechny mimické svaly mě poslechly. A vráska je pryč. Vrátil jsem se o šest měsíců později. A v příštích šesti měsících. A vracím se už 5 let. Bez zvýšení dávky a bez změny ošetřované oblasti. Postupem času jsme se rozhodli. Že snížíme dávku: postupně se objeví příčné vrásky na čele a na jejich pozadí bude absence linie obočí vypadat nepřirozeně.

No, pak injekce. Ale myslel jsem, že se rozhodnu pro plastickou operaci?

Ve 35 letech jsem však podstoupil blefaroplastiku a také v rámci mého pojetí přirozeného stárnutí.

Mám dědičné tukové kýly pod očima: jsou to váčky, které zůstávají na svém místě bez ohledu na to, zda jste v jednu ráno zalili osolenou plotici pivem, nebo jste na dietě bez soli. Není to otok. Jedná se o nahromadění tukové tkáně. Ale nejhnusnější je, že ty kýly rok od roku rostou. A nakonec i šampion samotného PP a zdravého životního stylu začíná vypadat jako dědičný alkoholik. Na tohle jsem nečekal.

O operaci věděli jen příbuzní, tipoval jsem to na novoroční svátky, a když jsem šel 10. ledna do práce, byl jsem přesvědčen, že si nikdo z kolegů ničeho nevšiml. Nevypadal jsem mladší, můj obličej si zachoval všechny své přirozené rysy. Už jsem si nedělal starosti, že se chystám připomenout opilce.

Od té doby uběhl rok a v místě odstraněných tukových kýl se začaly objevovat drobné dolíčky: kůže (gravitace ano) začala klesat. A příští týden si tam půjdu píchnout výplně, abych doplnil ztracený objem. Opět ne kvůli mládí: v koutcích očí mám hodně vrásek, rýsuje se nosoretní rýha, na čele a trochu kolem úst jsou příčné vrásky. Nemládnu a nedržím mládí vlčím sevřením. Ale chci vidět v zrcadle tvář, která stárne harmonicky a rovnoměrně.

Nakonec jdeme všichni k zubaři, nasadíme plomby a v případě potřeby implantáty, nasadíme rovnátka a napravíme skus. Nepřirozený? No, obecně ano, příroda to zamýšlela jinak. Mnoho lidí si barví vlasy, provádí depilaci, nanáší make-up, dělá manikúru a pedikúru. I když tohle všechno příroda nenabízí, ano. Ale lupy, pach potu a špíny pod nehty – ano. Tak by to mělo být, mluvíme-li o přírodě.

I každodenní sprchování je u divoké zvěře zcela atypické.

Nemluvě o každoročních návštěvách gynekologa, mamologa a dalších lékařů, ke kterým chodíme, abychom se vyhnuli zdravotním problémům. Z nějakého důvodu se nespoléháme na moudré řemeslo, jsme ostražití a zajištěni, a pokud existují důkazy, přijímáme opatření a prášky. Když už jsme u antikoncepce…

A pokud nevidíme nic hanebného na tom, že se ptáme přítele na telefonní číslo dobrého zubaře nebo manikérky, proč je tak trochu trapné přiznat se k plastické operaci nebo se zeptat na telefonní číslo plastického chirurga? To je prostě nepřirozené.

Jedním slovem se mi zdá poněkud pokrytecké tvrdit, že se ze zásadních důvodů nelze obracet na plastické chirurgy, protože je to proti přírodě. Přirozeně je to starat se o sebe tak, jak je to pro vás nejpohodlnější. Být v klidu a míru se svým odrazem v zrcadle. Milujte svou tvář a tělo a všímejte si, kde a jak jim můžete pomoci vypadat lépe, vypadat harmonicky a přispět k souladu obsahu s formou. Přirozená věc je mít se ráda a užívat si. A vůbec nezáleží na tom, jestli máte botox v záhybu obočí.