Od „ruské Giocondy“ Ivana Kramskoye po bohyně Botticelli, co chtěli říci autoři slavných ženských obrazů v umění

Obrázky žen v malování vyprávějí příběhy, vyjadřují náladu jejich doby a nutí vás přemýšlet o tom, jak se svět mění. Hlavní je naučit se všímat si detailů. Nový materiál obsahuje slavné obrazy, jejich stručnou historii a skrytou symboliku.

„Neznámý“, Ivan Kramskoy

1883

Kde je vidět: Státní Treťjakovská galerie

V naší době mohl Ivan Kramskoy udělat skvělou kariéru v PR. Mluvit o obraze „Neznámý“, který byl nazván „Ruská Mona Lisa“, se nezastavilo po více než století.

Umělec jej představil v roce 1883 na výstavě Wanderers. Byl tak znepokojen, že odešel z akce, aniž by viděl reakci publika. Ukázalo se, že nadšení bylo neopodstatněné – všem se to líbilo!

Ale kdo je na obrázku? Umělec se nikdy nepřiznal. Ve 20. století byl otištěn v učebnicích a časopisech, dále rozprodán v soukromých sbírkách a díky tomu skončil v Treťjakovské galerii.

Hlavními „kandidáty“ na roli „Neznámý“ byly milenka císaře Alexandra II. Jekatěrina Dolgoruková, rolnička Matrena Savvishna a dcera samotného Kramskoy Sophia. U každé z dívek vidíme společné rysy: kulatý měkký oválný obličej, baculaté rty, husté obočí, velké černé oči, výrazná linie řas a úhledný nos. Předpokládalo se také, že obraz zobrazuje Annu Kareninu a později bylo dílo spojeno s básní Alexandra Bloka „Cizinec“.

Dívka na obrázku jede sama v kočáře – to si tehdy dámy nedovolily. Umělec tedy ukázal, že „Neznámý“ nepatří do vysoké společnosti. S největší pravděpodobností to byla kurtizána nebo udržovaná žena. Navíc je na svou dobu oblečená příliš výrazně: tmavě modrý kožich s kožešinovým lemem je zdoben stuhami, rukávníkem, tenkými rukavicemi, masivními zlatými náramky, baretem s bílými peříčky a perlami.

Jaro od Sandro Botticelli

1482

Kde je vidět: Galerie Uffizi, Florencie

Leitmotivem veškeré práce Sandra Botticelliho je ženská krása. Jaro není výjimkou. První věc, která na obrázku přitahuje pozornost: zaoblená bříška všech vyobrazených dívek. Co tím chtěl umělec říct? Jsou těhotné, nebo je to pocta době, kdy se štíhlé ženské formy těšily velké úctě?

Obraz je rozdělen do tří bloků, které odpovídají třem jarním měsícům. Vpravo – březen: bůh východního větru Zephyr pronásleduje nymfu Chloris, která se pak promění v bohyni jara Floru. Uprostřed – duben: bohyně lásky Venuše, vznášející se amor a tři grácie. Vlevo – květen: Merkur. Akce se odehrává na pozadí pomerančového sadu a kvetoucích rostlin.

Někteří odborníci hledají význam obrázku v jeho samotném názvu. Jaro je symbolem plodnosti a nového života. Na plátně jsou proto i mužské postavy, bez kterých je pokračování rodu nemožné. Mimochodem, právě tato interpretace následně vedla k tomu, že byl obrázek považován za magický: i nyní můžete snadno najít fóra, kde dívky říkají, že jejich dlouho očekávané těhotenství přišlo poté, co viděly jaro naživo.

Další verze původu obrazu je prozaičtější. Jejím zákazníkem byl Lorenzo Velkolepý Medicejský, který Florencii vládl 25 let. „Jaro“ se stalo svatebním darem pro jeho sestřenici a těhotné ženy „připomínaly“ mladým manželům, že nemá cenu otálet s dědici.

Existuje další verze čtení obrazu: Botticelliho múza Simonetta Vespucci a její milenec Giuliano Medici zemřeli na jaře. Proto je možné, že všechny postavy na plátně jsou vyobrazeny vznášející se ve vzduchu – symbolizují smrt.

Milovaný (Nevěsta), Dante Gabriel Rossetti

1865–1866

Kde je vidět: Tate Gallery, Londýn

Anglický umělec Dante Gabriel Rossetti pracoval na svém „Miláčku“ rok a po dlouhé době provedl úpravy na plátně.

Je známo, že Rossetti byl inspirován díly Edouarda Maneta, konkrétně obrazem „Olympia“. Odtud byla vypůjčena technika kontrastních obrazů postav. Veškerá pozornost je upřena na hlavní postavu, nevěstu: má výrazné rysy a jasně zrzavé vlasy, zatímco ostatní dívky mají tmavé vlasy.

Zajímavé je i oblečení nevěsty – zdá se, že se shromáždilo po celém světě: šaty jsou japonské, zdobení peruánské, závoj z exotických látek. Vzhled dívky je přitom východoevropský.

„Itálie a Německo“, Friedrich Overbeck

1811-1828

Kde se podívat: Neue Pinakothek, Mnichov

Tento obraz má historické pozadí. Jeho psaní předcházelo v 10. letech 19. století vytvoření komuny německých umělců, kteří přišli do Říma. Říkali si „Nazaréni“ a snažili se oživit styl mistrů středověku a rané renesance. Mezi nimi byl Friedrich Overbeck.

Na obraze „Itálie a Německo“ pracoval 17 let. Zpočátku mělo toto dílo navazovat na dílo Franze Pforra „Shulamith a Marie“ a mělo být pojmenováno. Ale Pforr zemřel v roce 1812 a Overbeck plátno nedokončil.

K obrazu se vrátil o 16 let později a změnil koncept. Jestliže se dříve mělo stát manifestem přátelství dvou umělců, nyní mělo plátno již alegorický význam: ukázat vztah dvou států – Itálie a Německa.

Země na plátně jsou vyobrazeny jako dívky: Shulamith je Italka s tmavými vlasy a do nich vetkanými bobkovými listy a Německo představuje Marie – má světlé copánky a myrtový věnec.

Zajímavým detailem obrázku je kombinovaná krajina obou zemí. Za Shulamith můžete vidět malé domky a přírodu Itálie: zelené stromy, hory a jezera. Za Marií je německé město s pravidelnými geometrickými proporcemi.

Odlišné je i oblečení hrdinek. Sulif je oblečený v renesančním oděvu a Maria je „oblečena“ v gotickém oděvu.

Sám Overbeck napsal o svém obrazu takto: „Itálie a Německo jsou dva principy, které jsou si navzájem naprosto cizí. Ale mým posláním je dát je dohromady, alespoň ve vnější podobě mého stvoření.“

Magický kruh od Johna Williama Waterhouse

1886

Kde je vidět: Tate Gallery, Londýn

Tento obraz byl poprvé představen v roce 1886 na Královské akademii. Dílo „The Magic Circle“ se líbilo kritikům i veřejnosti a ve stejném roce jej koupila Tate Gallery za 650 liber.

Téma nadpřirozena a ženských obrazů jsou hlavními motivy, které definují dílo Johna Williama Waterhouse. Umělec věřil, že ženy jsou neoddělitelně spjaty s magií – mají zvláštní moc a mohou měnit osudy lidí.

Uprostřed „Magic Circle“ je zobrazena osamělá postava ženy. A tato žena je zjevně čarodějnice. Vedle je hrnec, ze kterého vychází kouř.

Při pohledu na hlavní postavu si hned nevšimneme žab a vran, které jsou také považovány za symboly magie. A ještě jeden důležitý detail – žena kolem sebe nakreslí klackem kruh. Autor tedy chtěl ukázat magický obřad. Obrazy čarodějnic přitahovaly mnoho umělců v různých dobách, ale John William Waterhouse zachází se svou čarodějkou se zvláštním rozechvěním. Obdařil ji atraktivním vzhledem, měkkými rysy, hustými tmavými vlasy a šaty zdobenými starořeckými motivy.

Témata zázraků a magie lze nalézt i v dalších umělcových obrazech: „Odvolání k orákulu“, „Svatá Eulalie“ a „Miranda a bouře“.