Fyzický a psychosociální stres působí odlišně

Vědce zajímalo, proč se po tréninku cítíme dobře a po boji špatně. Ve studii subjekty, které pravidelně cvičí, musely nejprve zažít fyzický stres. K tomu běželi na běžícím pásu s 15procentním sklonem. Každou půlminutu se rychlost zvyšovala, dokud osoba nedosáhla limitu a byla nucena zastavit.

Pro posouzení psychosociálního stresu museli účastníci experimentu projít Trier Social Stress Test – imitací rozhovoru na pozadí střelby a před panelem rozhodčích, který musí zůstat neutrální. Je známo, že tento test uvádí účastníky do stavu extrémního stresu. Současně jim vědci odebrali krev k analýze, aby vyhodnotili stresové markery – hormony kortizol a noradrenalin.

Ukázalo se, že jak zvýšená fyzická aktivita, tak nervózní rozhovor vedou ke stejnému zvýšení koncentrace stresových hormonů v krvi. Reakce účastníků experimentu na fyzickou a psychosociální zátěž však byla odlišná.

Další výzkum ukázal, že klíč k tomuto rozdílu nespočívá v hormonech, ale v bezbuněčné DNA.

Víme, že DNA se nachází v jádře buňky. Jsou ale situace, kdy lze DNA v krvi nalézt. Takže fetální DNA lze nalézt v krvi jeho matky, kam vstupuje přes pupeční šňůru. Ukázalo se, že ve stresu se DNA může dostat i do krevního oběhu. Nukleotidy, ze kterých je DNA sestavena, obsahují hodně energie. Za určitých podmínek si buňka může dovolit se s některými z nich rozloučit.

Mechanismus, který zajišťuje vstup DNA do krve ve stavu stresu, zatím není znám. Ale je jasné, že během fyzického a psychosociálního stresu se DNA dostává do krevního oběhu z různých zdrojů. Vědci porovnávali metylační místa bezbuněčné DNA odebrané z krve lidí vystavených různým typům stresu. Ukázalo se, že bezbuněčná DNA cirkulující v krvi při psychosociálním stresu je metylována jinak než DNA uvolněná do krve při fyzické námaze. To znamená, že jde o DNA z různých typů buněk: při fyzické námaze – ze svalů, při psychosociální – z mozkových buněk. V prvním případě dochází k příznivému ovlivnění imunitního systému, ve druhém se rozvíjejí škodlivé účinky chronického stresu.

Vědci se domnívají, že bezbuněčná DNA je možná komunikační smyčkou mezi imunitním systémem, svaly a mozkem. Bakterie totiž také „komunikují“, předávají si informace pomocí fragmentů DNA. Proč by tento prastarý komunikační systém nemohl být zachován v lidském těle, doplňující informační pole vytvářené hormony a produkty metabolismu?