Rád navštěvuji opuštěné vesnice
Kdo? Mahil Snape, 33, obchodník, autor blogu Dutchman in Russia.
Co? Láska mě přivedla do Ruska. Setkali jsme se na Eurovision Song Contest v Düsseldorfu v roce 2011. Alya tam přišla jako novinářka a já jsem pracoval pro holandskou společnost, která prodávala suvenýry. V roce 2015 se po svatbě přestěhovali do Ruska. Pro mě to bylo jednodušší než pro ni. Chcete-li se stát novinářem v Holandsku, musíte znát nizozemštinu a já si myslel, že v Rusku budu mít více práce v marketingu. Nyní pracuji z domova – klienti jsou v Rusku i v zahraničí. Moje žena mě povzbudila, abych si založil blog. Také mi pomáhá vyrovnat se s obtížnou ruštinou.
Jak? Jazyk jsem se začal učit už v Holandsku, ale nejefektivnější je cestovat po malých ruských městech. Na rozdíl od Moskvy a Petrohradu tam anglicky mluví málo lidí a nebudete mít na výběr.
Mým cílem je navštívit všechny regiony Ruska. Byl v Karélii, v Povolží, na Kavkaze, v Petrohradu, ve městech Zlatého prstenu. V budoucnu chci jet na Krym a Kamčatku. Jednou jsem projížděl Jaroslavlskou oblastí a obdivoval staré domy, zdobené řezbami. Je to neuvěřitelně krásné. Je škoda, že mnoho lidí tuto krásu schovává za pevné ploty.
Při cestování po Jaroslavli jsem potkal krajana, který úspěšně chová krávy. Na cestě k Volze našel amonity, držel v rukou něco, co žilo před mnoha miliony let, v době dinosaurů. Také jsem viděl mnoho krásných fosilií v muzeu geologického průzkumu v Petrohradě: dinosaury, mamuty a amonity.
Po cestě na Kavkaz zůstaly příjemné vzpomínky – do Dagestánu, Čečenska, Ingušska. Je to region s velmi pohostinnými lidmi. Je to tu velmi čisté a krásné, starší jsou zde respektováni, hosté mají velmi rádi. Cestou autem jsem se vyšplhal do nejvzdálenějších míst vysoko v horách. Cesta tam není pro slabé povahy: přes útes bez svodidel, místy je tak úzká, že když protijedoucí auto musí jeden z řidičů couvat do nejbližší kapsy, je kolem neuvěřitelně krásně! V dagestánské vesnici duchů Gamsutl v nadmořské výšce 1500 metrů nad mořem sloužily dvory některých domů jako střechy dalších níže umístěných domů. Bohužel je nyní vesnice opuštěná a zničená. V regionu jsou ale i moderní vesnice, které jsou kompletně pokryty Wi-Fi sítí, kde dbají na životní prostředí a dokonce organizují tříděný sběr odpadu.
BONUS. Když jsem přijel do Ruska, říkal jsem si: proč jsou Rusové tak smutní? Ale pak jsem si uvědomil: tady se usmívají, jen když opravdu chtějí. Můj úsměv je teď také upřímný. Když hodně cestujete, dozvíte se o lidech ne z médií, pochopíte, kolik stereotypů je nepravdivých. Moji čtenáři jsou moji přátelé. Hodně se od nich učím. Plánuji s nimi výlety a vždy jsem rád za jejich rady.
Recepty holandské kuchyně přináším do Ruska a ruské recepty do Holandska. Moji rodiče měli velmi rádi ruská jídla, zejména okrošku, boršč a salát Olivier.
Bajkal je nejfantastičtější místo na planetě
Kdo? Ekaterina Boldysheva,
53 let, sólista skupiny Mirage.
Co? Při koncertování cestovala po celém Rusku. Zároveň jsem navštívil místní památky a ochutnal národní kuchyni. Za 35 let existence skupiny Mirage jsme odehráli tisíce koncertů po celém světě a procestovali jsme široko daleko po Rusku.
Jak? S mým manželem Alexejem (Alexey Gorbashov – kytarista skupiny Mirage) si často speciálně rezervujeme den nebo dva na nějaké výlety a procházky. Je možné přijet do Vladivostoku a nedostat se na Ruský ostrov nebo navštívit Irkutsk a nejít k Bajkalu? Bajkal je nejúžasnější místo na planetě. Bydleli jsme v turistickém místě Listvjanka, kde jsou všechny podmínky pro civilizovanou dovolenou. Můžete tam ochutnat uzeného omula, virtuálně se ponořit v batyskafu na dno jezera a zúčastnit se představení v nerpinarii, kde kruhem obratně proskakují cvičení bajkalští tuleni. A loni jsme se na Ruském ostrově seznámili s velmi neobvyklým přírodním úkazem. Průvodkyně Světlana mi řekla, že tomu lidé říkají ponuré. V tu chvíli jasně svítilo slunce a na nebi nebyl ani mráček. Dívali jsme se na děla baterie Novosilcevskaja, když najednou od moře přišel studený příval a
Přes nás se přehnala hustá masa mlhy. Neuplynula ani minuta, než slunce zmizelo a setmělo se. To bylo šero.
Bonus. Jednou jsme byli pozváni na koncert na druhé straně jezera Bajkal, kde nevedou žádné turistické trasy a kam se lze dostat pouze SUV. Jezero bylo pokryto silnou vrstvou ledu. Voda je neuvěřitelně čistá. Natolik, že pod ledem, lemovaným nahoru a dolů vzory trhlin, je vidět na dno, tedy do hloubky více než desítky metrů. Byla to naprostá fantazie: sluníčko krásně svítilo, my jsme seděli přímo na ledě v tričkách a jedli tu nejchutnější rybí polévku. Nesrovnatelná, neuvěřitelná krása skutečného „divokého“ Bajkalu!
Mír a ticho na Solovkách
Kdo? Sonya Livshits, 48 let, novinářka.
Co? Byl jsem na mnoha místech, včetně Ruska. Cestování rozšiřuje obzory. Můj nejzápadnější bod v Rusku je Kaliningrad. Nejvýchodnější je Čukotka. Letos, když jsme plánovali dovolenou, jsem hned naladil Solovki.
Jak? Už před pěti lety jsme sem s manželem přišli a toto úžasné místo jsem si navždy zamilovala. Historie Soloveckého souostroví je plná tragických událostí, ale jeho krása a význam převyšuje temnotu. Solovki je více než sto ostrovů, ale hlavní život se odehrává na Velkém Soloveckém ostrově. Pak můžete cestovat kamkoli na lodích.
Měli jsme štěstí na počasí, Bílé moře bylo překvapivě klidné a modromodré. Všichni relaxovali opalováním (nikdo ale nezrušil větrovky s kapucí), krmili racky, vyhlíželi ve vlnách mořské zajíce, kteří jsou velmi zvědaví a často doprovázejí lodě, a čekali, až se na obzoru konečně objeví obrysy Soloveckého kláštera. Historie kláštera začala v 15. století malou celou, kterou postavili mniši Savvaty a Heřman. Nyní je klášter mocné zdi a věže z obrovských balvanů a uvnitř majestátní chrámy. Je zařazena na seznam světového dědictví UNESCO, chodí se na ni dívat tisíce poutníků a turistů.
To ale není vše, co stojí za to jet na Solovki. Zde je vzduch tak pronikavě čistý, že samotné slovo „dýchat“ nabývá nových významů. Tančící karelské břízy na březích studeného, ale nekonečně krásného moře, kamenné labyrinty, borůvky a lesní jezírka propojené systémem kanálů vyhloubených pracovitými mnichy. Skalnaté ostrůvky, kde žijí jen racci a tuleni, mysy, kde velryby běluhy chovají mláďata – můžete je vidět na vlastní oči! Kostel s majákem na Sekirnaya Gora, vzdálené kláštery Anzer, kde na vás najednou jako dar, jako požehnání těchto míst, sestoupí mír a ticho.
komáři a komáři mé nadšení trochu uklidnili. Nejezdí na Solovki každou sezónu, ale v tomto jsme měli „štěstí“. Další překvapení – teplé jasné počasí. Věřili meteorologům a vzali si s sebou boty a pláštěnky. Samozřejmě, že nikdy nebudou zasahovat do Solovki, ale tentokrát by byly vhodnější plavky a opalovací krém – ve Svatém jezeře u zdí kláštera se lidé koupali mocně a hlavně. Ale plánovali sem přijet v březnu – najednou máme štěstí a nad starobylými zdmi kláštera uvidíme polární záři.
Bonus. Cestování je pro mě způsob, jak si vyčistit hlavu a dozvědět se více o světě, ve kterém mám to štěstí, že žiju. Navíc noví známí – vesmír na výletech nás spojuje s úžasnými lidmi. Každý má svou vlastní zkušenost, svou jedinečnou historii, vlastní vidění světa. Komunikací s nimi rozšiřuji své vlastní obzory.